Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj názor na knihu p. Rudolfa Desenského – Jak poznat psí duši, nakladatelství XYZ, s. r. o., 2008Obrazek

 

 

Pár slov z knihy na úvod…

 

„Když se mě lidí ptají, jestli se dá v jednadvacátém století bez peněz přežít, odpovídám: A jsem snad mrtvý? Je pravda, že v ledničce mívám jenom zimu a pár vakcín, ale já vždycky nějak vyjdu a zvířata u mě nikdy nestrádají.“

 

„Umím se vcítit do psího strachu, protože jsem se sám taky bál. Dokážu se vcítit do agrese, vyrostl jsem v ní.“

 

„Nezabývám se takovými zbytečnostmi, jako je dům nebo jiné přednosti moderní doby.“ Zvláštní je, že ve žluté maringotce je počítač s připojením na internet či kamerový systém. To nepatří mezi přednosti moderní doby?

 

„V posledních letech se už moc často nestává, aby si do mě něco kouslo, ale když se to stane, zašiju si to sám. Mám pod postelí kufřík s chirurgickým nádobíčkem.“

 

„Které psí plemeno by se nejlépe hodilo ke mně? Rozhodně vlk… Mám s nimi řadu společných vlastností… Vlci jsou opatrní, i já jsem opatrný, oni dost rychle přemýšlejí, já taky.“ Od kdy patří vlk mezi psí plemena?

 

Nějaké citace, podle kterých by si kdekdo mohl myslet, že pan Desenský je „psí Bůh“ a že zvládne každého psa.

 

„Pes, který by se mnou nakonec nebyl kamarád, neexistuje.“

 

„Psi, které jsem měl odmalička, mi vždycky radostně nosili cokoli. Donesli by snad i žhavou podkovu.“

 

„Například hodím psovi balonek tak, aby ho trefil odrazem o zeď z druhé strany. To je taková drobnůstka, kterou on nedokáže pochopit, a už ví, že umím něco, co on ne. Tudíž jsem lepší, a tak vládnu.“

 

„Když jsem ji chtěl odvézt, musel jsem ji do auta naložit, bála se a nebyla schopná sama nastoupit. Ze stresu se počurala! Na získání důvěry ale stačilo asi pět hodin.“

 

„V osmi měsících už s ní nemohl vyjít vůbec nikdo, a tak ji chtěli dát utratit. Vyhledali mě, přivezli mi poblinkanou, ustrašenou trosku. Vyndal jsem ji z auta, umyl a ještě ten večer se mi podařilo získat si její důvěru.“

 

„Když jsem ji převážel domů, zuřila takovým způsobem, že autem o metr pohnula… Kdykoli jsem za ní do kotce šel, třeba jsem ji nesl vodu, ohnala se po mně košíkem a snažila se mě sežrat… Řekl jsem si, že už by to mohlo stačit, vzal jsem si karimatku a spacák, vešel do kotce, klidně řekl „uhni“, a ustlal jsem si v kotci přímo na zemi… Za deset dní z ní byl neskonalý mazel.“

 

„Díky tomu, že umím psí způsob komunikace, dokážu si během několika minut udělat kamaráda i z toho nejdrsnějšího psího rebela, aniž bych se ho dotkl.“

 

„Žádný z mých psů nemá tolik drzosti, aby mi „kecal“ do zásadních věcí nebo ovlivňoval kohokoli, kde je pod mou osobní ochranou.“

 

„Když pes blafe na svého kolegu přes kotec, jenom se na něj podívám a on už ví, že dělá něco špatného, co se mi ani trochu nelíbí. I toto je jeden ze způsobů, jak dělám ze zabijáků mazlíky na hraní.“

 

„Přestože psy umím vycvičit na cokoli, mám ve smečce takové, kteří neumějí ani obyčejný povel Lehni!“ Taky bych chtěla mít takové sebevědomí, abych sama o sobě prohlásila, že umím psy vycvičit na cokoli.

 

„Stačí mi jeden prst k tomu, abych i stokilového psa převrátil na hřbet nebo ho otočil o sto osmdesát stupňů směrem od psa, kterého chtěl původně napadnout.“

 

„Nejvýše čtyři vteřiny mi stačí na základní sestavení psychologického profilu psa, ovlivněného jeho pány.“ Skutečně neuvěřitelné…

 

Zvláštní je, že pan Desenský popisuje, jak dosáhne úspěchů během několika hodin, včetně toho, že přes noc z každého zabijáka udělá mazlíka a proto televize neměla co točit, ale dále v knize píše „Někdy na převýchovu stačí několik dní, jindy trvá měsíce.“… ty zbylé dny zřejmě již jen dotahují drobné nedostatky, aby byl výsledek dokonalý.   

 

A jak jsem se dočetla, tak p. Desenský zvládne snad i každého psa vyléčit.

 

„Po roce se u ní objevila rakovina. Uměl bych ji vyléčit, ale musela by sama chtít.“

 

„Objeví-li se nemoc (epilepsie – pozn. autora článku) u starších psů, původcem je potlačená nebo přímá agrese pramenící z nepochopení nějaké křivdy z dřívější doby, nebo se naopak jedná o neskonalý strach, který se pes pokouší zastřít.“ To by možná měly vědět doktoři, kde je původ epilepsie…

 

Podle některých vyjádření by se snad mohlo zdát, že pan Desenský umí téměř vše, včetně toho přemýšlet jako indián. Např. „Díky svým psům obvykle poznám, jak daleko je někdo od plotu, kde přesně a kam se pohybuje, kolik těch lidí zhruba je, jakého mají případně psa a spousty dalších informací.“ Vsadím se, že přesně ví, co mají přítomní lidé na sobě a jak se zrovna tváří.

 

„Pokud nemám jistotu stoprocentní úspěšnosti, raději povel k přivolání ani nevyslovuji. Pohřbil bych výsledek už na začátku.“ To by mě tedy zajímalo, jak pan Desenský přivolání vůbec učí, když povel nevyslovuje, dokud ho pes stoprocentně neumí…

 

O natáčení reportáže do televize…

 

„Sám jsem nebyl zrovna nadšený, že v reportáži použili záběr, kdy strhávám fenku Savage z fenky Jasy a trvalo mi to déle než obvykle. Po zásahu jsem Sevině sundal košík a ona mi olízala pusu, aby se omluvila, že Jasu napadla… To ale bylo bohužel z pořadu vystřiženo.“ Tomu se říká „fakt pech“, že zrovna při natáčení reportáže se stane tohle…

 

„Televizní štáb si přál, abych předvedl, jak psa pokoušu. Problém byl v tom, že ať jsem si domů přivezl jakkoli vzteklého psa, přes noc jsem z něj udělal ovladatelného pohodáře, a tak druhý den nebylo co točit.“ Proboha proč vůbec existují nevychovaní psi, když někdo dokáže tohle?!

 

„Doma si lehl do kouta a v noci se kolem něho nedalo ani projít, protože okamžitě startoval. Přijeli druhý den s kamerou a pes už jen tak občas zavrčel.“

 

Další ukázky z knihy, které snad nepotřebují ani komentář…

 

„Já tedy nevím, ale ocas, uši, čumák i všechny ostatní části těla nejsou mých psů, ale moje, tudíž si s nimi mohu dělat, co chci.“

 

„Moje Bakina se také některých psů bála a pokoušela se jim vyštěkat díru do hlavy. Tyhle situace řeším opět po vlčím. Klidně a nenápadně k ní přijdu a pořádnou silou ji kousnu zezadu do stehna.“

 

„Osobně mám u psů tolik důvěry, že by vyskočili z dvanáctého patra, kdybych jim řekl, že by měli.“

 

„Byl to první a jediný pes, který mě dostal na lopatky. Nedokázal jsem ho tehdy udržet, protože jsem měl ošklivě popálené a obvázané obě ruce. Navíc on měl mastnou klouzavou srst, jakou toto plemeno (novofundlandský pes – pozn. autora článku) mívá, kvůli odolnosti vůči vodě. Rval ze mě maso… Chtěl jsem si psa nechat, protože jsem si ho vážil za to, že zaútočil čelně.“

 

„Jak byl hubený, předníma nohama ohradník překročil a dotkl se až zadníma. Dostal ránu a ta mu ještě přidala na rychlosti… Sedl jsem si na bobek, zavřel jsem oči a soustředil jsem se na přenos obrazu myšlenkou… Přesně ve třicáté vteřině – stopoval jsem si to – se pes mírným obloukem otočil a běžel zpátky.“ Tak nač má pan Desenský vůbec nějaké ohrady a výběhy??

 

„Třeba na mě pes smutně kouká a kňučí, že by chtěl jít ven. Pustím ho teprve, až chci já. Pes nemůže dostat všechno, co chce, ve chvíli, kdy to chce.“ Smůla, když se pes třeba potřebuje vyvenčit a říká si o to…  

 

„Osobně zastávám názor, že je-li aktivita psa sebevražedná, hodím po psovi cokoli, aby to už nikdy nezopakoval, klidně i cihlu.“… to už je snad trochu přehnané.

 

Bohužel musím konstatovat, že mě osobně kniha od p. Rudolfa Desenského vůbec nic nedala, maximálně to, že jsem se u ní párkrát pousmála nad tím, co všechno je  v dnešní době možné. Opravdu jsem nikdy netušila kolik „mouder“ se skrývá v mozku p. Desenského, nicméně musím říct, že pokud bych měla se svým psem nějaký problém, určitě bych si vybrala na pomoc jiného „odborníka“. Další smutnou věcí je to, že v knize jsou dotazy a pan Desenský na ně odpovídá, ale u většiny odpovídá na něco úplně jiného nebo popisuje, jak je to či ono u jeho psů. Což podle mě většinu lidí moc nezajímá, protože chtějí poradit s jejich vlastním hafanem. Když už se snaží s něčím poradit, tak nenapíše konkrétní postup a vymlouvá se na to, že by to někteří lidé mohli špatně použít.